Moje první zaměstnání. Jak jsem poznal, zač je toho loket

Dne 1.8.1996 jsem nastoupil do Depa kolejových vozidel Přerov jako elektromechanik. Prováděl jsem zde praxi už v době, kdy jsem byl ještě učeň. Lokomotivy mám rád a pocházím z nádražácké rodiny. Byl jsem velmi šťastný.

První rok jsem pracoval na dílně,kde se prováděly středně velké opravy a údržba elektrických lokomotiv. Prohlídky EM a EV. Kolektiv byl dobrý a práce se dělila spravedlivě podle rozpisu. Každý hned ráno věděl, jaká práce ho zrovna čeká. Ačkoliv mi bylo při nástupu 17 let, tak mě kolektiv bral zcela přirozeně. Jedinou nevýhodou tohoto pracoviště bylo to, že se z lokomotiv vyfoukávaly stlačeným vzduchem nečistoty ze všech zařízení. Také nebylo moc fajn, že si lidé mezi sebou moc málo pomáhali. Někdy se člověk dostal do komplikací a měl co dělat, aby svou část úkolu splnil. Někteří byli takoví, že i když měli své již uděláno,tak druhému nepomohli. Časem jsem odhalil, kdo nepomáhá a těmto lidem jsem přestal pomáhat také. Naopak starším a těm co byli ochotni mi pomáhat, jsem chodil pomoci také, když mi to situace umožňovala.

Uběhl první rok a já byl již zvyklý na toto pracoviště. Přišla však napůl nabídka a napůl rozkaz, že musí jeden elektromechanik přejít na dílnu provozního ošetření, kde se dělaly nejnižší stupně prohlídek a opravy porouchaných lokomotiv z trati. Nikdo nechtěl přejít, tak jsem šel já. Zvýšila se mi tím mzda a získal jsem tím i více volna, protože se zde pracovalo v turnusových dvanáctihodinových denních i nočních směnách. Parta ke které jsem nastoupil byla opravdu vynikající. Všichni si navzájem pomáhali a byl to skvělý tým. Protože na toto pracoviště jezdily různé druhy lokomotiv na kterých jsem dříve nepracoval, tak jsem se toho musel dost přiučit. Do činností provozního ošetření patřila také pohotovost na nehodovém pomocném vlaku. V případě nehody celá skupina nastoupila do nehodového vlaku a jeli jsme na trať, kde jsme prováděli umístění vozidel zpět na koleje. Popřípadě jsme odstraňovali následky havárií, tak jak určil mistr, který práce řídil. Myslím si, že tento tým byl opravdu nejlepší ze všech ve kterých jsem pracoval.

Jak už to tak v životě chodí, tak vše jednou skončí. Přišly změny. Nedostal jsem na výběr. Zůstal jsem na provozním ošetření, ale byl jsem přeřazený do jiné party. Na žádost nového četaře této party. Do mé bývalé party umístili chlápka, kterého odmítl můj nový četař. Zuřil jsem a byl i za vedoucím oprav. Nepomohlo mi nic. V této četě jsem byl já v roli toho, kdo to má vše vytrhnout! Všichni ostatní už měli po padesátce. Četař se snažil mít ke mně přátelský přístup. Dokonce i výkony měl na svůj věk a zdravotní stav dostatečné. Další elektromechanik byl potrestaný strojvedoucí, který už zůstal v dílnách. Věčně zaspával a měl vždy přitroublé výmluvy. Nechtělo se mu moc makat, věčně se někde zapomínal. Pořád se hádal a musel mít stále pravdu. Šel mi dost na nervy, Řešil co neměl,nebo nemusel a co ho mělo zajímat, tak to zrovna nedělal..Co jsem měl dělat? Měl 50 let! Já byl kluk a četař byl na něj krátký! Ani mistr s ním nehnul. Další kolega byl fajn chlap. Měl však čtvrtku žaludku a nebyl moc fyzicky zdatný. Těžší mechanické práce jsem s ním musel dělávat  já. Práce začalo být více, protože jsme se začali také podílet činností na lokomotivách EM. Když přišlo vykolejení, tak jsem vše těžké odtahal skoro sám. Byla to fakt fuška. Nejednou jsem celou zpáteční cestu nehodovým vlakem proklimbal. Tento stav trval asi 5 let.

Pak se opět měnila situace. Přešel jsem na funkci mechanika a byl v hale, kde se dělaly celkové opravy podvozků lokomotiv EVY.Potkal jsem se tam s některými dřívějšími spolupracovníky a měl za četaře spravedlivého a dobrosrdečného chlapa. Makal jsem a snažil jsem se, jak to jen šlo. Zdálo se, že už bude vše fajn.Bylo tomu však jinak. Mistra pro opravy EVY měl přijít dělat můj bývalý četař s minulé party padesátníků. Na mé místo měl být přesunutý  kolega, který byl už dříve dosazen za mě do první party na provozní ošetření. Poslední směnu v měsíci přišel mistr (ještě ten před změnami) a oznámil mi, že prvního už chodit nemám, protože jsem přeřazený na odloučené pracoviště Depa kolejových vozidel Přerov na levém přednádraží do funkce zámečník.

A bylo to! Dodnes nevím, proč jsem byl odejit? Bylo jistě nejjednodušší se zbavit mladého kluka, který nebude klást žádný odpor. Netuším, kdo všechno se na mém odsunu podílel! Měl jsem divné tušení. Zkoušel jsem o tom s předstihem mluvit se svým četařem na EVY, ale on mi jen řekl, že je mu to líto, ale že mě nedokáže uhájit. Aspoň od něj jsem věděl s předstihem, že půjdu pryč. Všichni ostatní okolo věděli už nějaký čas, že to mám spočítané a nikdo mi neřekl vůbec nic! Tak to asi má být. Podržet druhé, když to jde a pak, když jde o nás samé, tak být za vše náležitě odměnění!