Smutné je to. Mám divokého venkovského kocoura, který často nepřijde domů i tři dny. Dost se o něj v těch obdobích bojím. Ale to holt patří ke kocouřímu životu, to nebezpečí, snažím se s tím vyrovnávat.

Jinak - dětem rozhodně pravdu, sice to obrečí, ale co jiného. A hlavně si hned pořídit kocoura nového.

Soucítím s Vámi, Květoslave.

S přihlédnutím k Vaší situaci obdivuji, jak krásně je článek napsán - to já bych asi nedokázala.

Dětem říct vždy jen pravdu! Ale tak nějak něžně s ohledem na jejich věk a na jejich chápání a povahu. Držím palečky

Pane Vybírale, je mi to hodně líto, když čtu v blogu, co se Vám přihodilo. Ale i toto patří k životu, a proto jste dobře usoudil, synkovi říct pravdu.

Vám přeji, ať se s tím brzo vyrovnáte!

Je to už hodně dávno:

Jako malý chlapec jsem viděl, jak auto přejelo psa. Byl bílý, auto bylo modré. Nejprve ho tlačilo před sebou, pejsek se převaloval po silnici a strašně naříkal. Pak přes něj to auto přejelo a jelo dál a pejsek se už vůbec nehýbal.

To bylo asi v roce 1959.

Nikdy na to nezapomenu.

Od té doby se bojím aut a dávám si na silnici pozor.

Možná byste měl chudáka kocourka dětem ukázat, aby si i oni dávali na silnici pozor.

Něco na tom možná bude, ale nemám na to srdce, abych je tomu vystavil.